Vanilka se ptá:
Dobrý den, má otázka zní: zůstat nebo odejít? Jsem s přítelem 7,5 roku (je nám oběma 27 let) - on je můj první, máme za sebou jeho nevěru, která proběhla před 4 roky... milujeme se, avšak jsme naprosti rozdílní, jako den a noc, někdy mám pocit, že nemůžeme být dál spolu, ale ani bez sebe... máme za sebou hodně dobrého, krásného, ale i toho špatného. Nyní přítel začíná mluvit o tom, že bych chtěl už se mnou dítě... A tady začíná ten problém. Já nevím, váhám. Dítě je vážný krok a já nechci udělat chybu. Najednou nevím, jestli on je ten pravý. Asi mám v hlavě trochu tu nevěru, nevím. Jak mám poznat, jestli on je ten pravý. Já vím, takovou záruku nebudu mít nikdy s nikým. Ale prostě aspoň trochu si musí být člověk jistý a to já nejsem vůbec. Nevím, jak mám rozlišit, jestli to je láska nebo jen zvyk... Také se bojím, že už jsem moc 'stará' a pokud chci někdy rodinu, tak už nemám moc času... možná už bych ani žádnýho jinýho chlapa, který by byl v tomto věku volný, nenašla... Já opravdu nevím, co s tím. Máte pro mě nějakou radu? Velmi děkuju.
Milá Vanilko, to, co potkalo Tebe, potkává docela dost z nás, nejen ženy. Pravou lásku je opravdu těžké poznat, ale pokud máš pochybnosti, jestli je ten Tvůj přítel pravý, miminko si rozhodně nepořizujte. Dítě je natolik zásadní životní krok, že v něm prostě musíš mít jasno a nesmíš pochybovat. Na druhou stranu neříkám, že se máš se svým přítelem rozejít. Zkus si s ním o tomto a svých pochybnostech otevřeně mluvit. Je na něm, aby Tě svým chováním a společným žitím přesvědčil o tom, že on je ten nejlepší otec pro Tvé dítě. A neboj se, na dítě máš ještě mnoho času a opravdu není kam spěchat. Volných mužů je mnohem více, než si myslíš...
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Dobrý den, již delší dobu přemýšlím, zda sem napíšu svůj příběh. Každý z malá si píše svůj příběh, ale někdo neví, jak má dal pokračovat a právě to nevím ani já. Nechci, aby mi tu někdo psal, tak co vlastně chceš, ale jen potřebuji navést na tu správnou cestu a pak si opět poradím sama. Již 16 let žiji se svým manželem, jsme si svoji. Máme dvě děti a teď mi začíná docházet, že mi psychicky a začíná i trochu fyzicky ubližovat. Není to každý den, kdy mě uráží a chytá pod krkem nebo za nos, ale já se ho začínám bát. Díky tomu, jak mi ubližuje se mi úplně “zhnusil”, již čtyři roky s ním nespím a nechci se na něj ani dívat. Vždy když me slovně uráží, má v očích “zlo”. Když mi něco udělá a já mu sdělím, že odejdu, moooc se omlouvá. Nejsem konfliktní člověk a chci žít v klidu a bez stresu. A co mě vlastně trápí? Mám s ním zůstat nebo odejít. Našla jsem si podnájem, peníze také mám, ale jak to mám vysvětlit dětem? Dcera má lehkou mentální retardaci a má nás ráda oba. Nechci odejít do cizího bytu, máme novostavbu a tady je můj a dětí domov, ale na vyplacení manžela nemám a on nás tu žít nechce nechat, kdyby došlo prý na rozvod, tak to chce prodat. Tohle mi rve srdce, i když jsem tu štěstí nenašla. Nechce se mi pryč z baráku, ale manžela již nemiluji. Jak mám žít dál?