Tajemství záhadné lučištnice 29.- 30.díl

Co skrývá tajemná freska lučištnice na hradě Houska?

Měly by světu vládnout ženy?

Kdo je záhadná blondýna, která znásilňuje muže?

Odpovědi na tyto otázky najedete ve sci-fi románu Tajemná lučištnice, který bude pravidelně vycházet na Babinetu. V rubrice Život žen.

předchozí díly si můžete přečíst ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE a ZDE

29. KAPITOLA

Když Marek odcházel od Majky, byl natolik omámený jejími teoriemi, že měl pocit, jako by s ní vstoupil do jiného světa. Podvědomě cítil, že její vysvětlení i její teorie jsou správné. Člověk jako pokus hmotného života na planetách. Kentauřice symbol člověka, jehož ovládají zvířecí pudy. Varování před sebedestruktivní lidskou agresivitou, která jednou zničí život i planetu. Příroda člověka varuje. Všechno to do sebe logicky zapadá i odpovídá dnešnímu obrazu světa, kde vládnou moc a prachy, že to nelze považovat za feministický blábol. Dokonce do toho zapadá i Máchův příběh, který svět v roce 2006 považoval za peklo. Je to všechno tak zoufale skutečný, až z toho mrazí v zádech.

Jsou její dedukce o člověku jako pokusu výplodem její fantazie, nebo má kontakt s mimozemskou civilizací? S nějakou vesmírnou inteligencí, o které mluvila? Ví něco víc?

No, ale dyk i já jsem přišel na světelnej kužel jako bránu do jiného světa i blondýnu jako pokus vytvořit harmonii mezi mužem a ženou a taky nemám žádnej kontakt s mimozemskou civilizací. A moje nápady mají stejnou podstatu jako ty její. Sakra! Dyk jsme se v podstatě dopracovali ke stejným teoriím! Ale mě … zarazil se. Mě tohle napadlo, až když jsem viděl v kapli tu zář luk a šípu.

„No nekecej, to by byla bomba!“ vydechl ohromeně.

Ten světelnej kužel by moh bejt vědomostní telepatický tok, kterej přenáší informace do podvědomí. Člověk si to neuvědomuje, ale má ty informace v podvědomí a pak podle toho uvažuje…….

„Byl jsem osvícenej informačním tokem mimozemské inteligence a ona taky….. Tyy vole, to snad není možný!“ vykřikl a ochromený svým objevem zůstal stát u brány a zíral do prázdna, jako by jeho mozek potřeboval oddechový čas, aby ten objev strávil.

Z mimoňovýho transu ho probralo přijíždějící auto. Vyrušen autem, začal jeho mozek vnímat, co oči vidí. Zíral vytřeštěně na nápis na zvonku. Kas- te- lán – ka Má – ria – Frau- man – ová slabikoval vyjeveně nápis na zvonku a v tu chvíli měl pocit, jako by ho někdo praštil pánví.

„To snad neeee. Ty vole, to je dneska adrenalin,“ vyrazil ze sebe, když přišel k sobě, „ kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu nevěřím.“

Fraumanová, no jo, tak se mi představila a se mnou to ani nehlo.

Vůbec mě nekopla podobnost jejího jména s Frau min, s názvem pod kterým mají památkáři zaznamenanou kentauřici.

To nemůže být náhoda, že dělá kastelánku právě tady, něco ji sem podvědomě přivedlo. Je podvědomě propojená s kentauřicí a možná i se světem vesmírné inteligence.

Marek uvažoval už zcela klidně. Po tom všem co už dnes slyšel a k čemu došel, měl dojem, že už by ho nepřekvapilo ani kdyby před ním přistálo UFO a z něj vystoupila záhadná blondýna Ria.

Ale další objev ho málem porazil.

„Ria ??!!! Mária je přece taky Ria!!“ vykřikl rozrušeně. „To už je moc,“ řekl zničeně. Otevřel auto a sedl si do něj, protože měl pocit, že už další dávku nového objevu neunese.

To je možná opravdu jen náhoda, vždyť ona vypadá úplně jinak, uklidňoval se.

A co když její aura ozářená světelným kuželem, dokáže přetvořit její duševní krásu do fyzické podoby. Já jsem přeci taky v kapli viděl její duševní krásu a zdála se mi celá krásná. Zkrátka vizuální klam a ostatní ji pak vidi jako krásnou sexy blondýnu? Uf, to je šílený, ale možný, cítím to.

Možná bych měl s ní promluvit a nějak zjistit, co ví. Když mluvila o bráně do světa harmonického spojení muže a ženy, vypadala tak zasněně, jako by na něco krásného vzpomínala. Ona ale asi nic netuší, jinak by mi neříkala všechno, co podvědomě ví. Tajila by to, aby se neprozradila.

Pokud to neví, měl bych jí to říct. Třeba bych pak mohl být při její euforii před zářícím lukem a šípem a pozorovat, co se ve skutečnosti s ní děje. Možná bych viděl i její proměnu v sexy blondýnu.

Musím vymyslet nějakou záminku k návštěvě, zítra odpoledne k ní zajdu, rozhodl se.

30. KAPITOLA

Druhý den odpoledne zazvonil Marek u Majčiných dveří. Když otevřela, zeptal se jí rozverně: „Dobrý den, měla byste čas na malou oslavu?“ a pozvedl ruku v níž držel šampaňský.

„Oslavu? Jakou oslavu?“ ptala se udiveně Majka.

„Díky vám jsem odhalil záhadu kentauřice. Vlastně jste ji odhalila vy, a to je přeci důvod k oslavě,“ vysvětlil jí.

„Ahaa,“ zasmála se, „ale myslím, že jsme ji odhalili společně.“

„O to větší důvod máme k oslavě, ne?“ usmál se Marek.

„No oslavit by se to mělo. Pojďte dál,“ vyzvala ho s úsměvem.

Majka postavila na stůl skleničky, Marek odpálil špunt a nalil do nich šampaňský.

„Tak na úspěšné odhalení,“ pronesl přípitek.

„Na harmonii,“ dodala Majka a vypili skleničky na ex.

„Takže tím s výzkumem končíte?“ zeptala se ho.

„Končím,“ potvrdil, „leda že by se objevila ještě nějaká okolnost, která by mě tu zdržela.“

„Jaká okolnost?“ ptala se ho udiveně.

„Třeba kdybych potkal záhadnou blondýnu,“ řekl a pozorně sledoval její reakci.

„To byste ovšem musel chodit denně po barech, abyste ji potkal,“ usmála se.

„A co když vychází do barů odtud, třeba z kaple?“ vypálil na ni první testovací otázku.

„Vy si opravdu myslíte, že je to nějaká mimozemšťanka, která prochází na Zem světelným kuželem přes kentauřici?“ ptala se ho klidným hlasem.

„Přesně tak. Podezírám kentauřici ze spojení s blondýnou i jiným světem.

Se světem vesmírné inteligence, která se snaží zachovat harmonii na Zemi. Vždyť člověk je přeci pokus o inteligentní hmotný život na planetách, sama jste to říkala,“ argumentoval.

„No možný by to bylo, ale jak to ověříte?“ zeptala se ho.

Ta určitě nic neví, pomyslel si Marek, ale jak jí to říct?

„To nevím, třeba byste mi mohla pomoct vy. Vy jste neměla nikdy pocit, že se ocitáte v jiném světě, myslím třeba ve světě euforie?“ testoval ji dál.

„Ne to ne, odpověděla, jen jsem prožívala tu euforii,“ odpověděla zcela klidně.

„Ale nevnímala jste přitom přeci prostor a čas?“ vytasil další argument.

„To ne, ale neměla jsem pocit, že bych byla jinde. Jen jsem byla duchem nepřítomná. Něco jako zasnění,“ vysvětlovala mu.

„Aha,“ řekl.

„A jak jste přišla na to, že člověk je pokus nebo na tu větu šíp tětivou proniká, rovnováha zaniká?“ pokračoval v testovacím výslechu.

„To mě tak postupně napadlo, jak jsem s vámi konzultovala ty vaše nálezy, prostě mi to z toho logicky vyplynulo,“ řekla přesvědčivě.

„A nevzpomínáte si, kdy vás to napadlo, jestli až potom co jste viděla zářící luk a šíp nebo předtím?“

„To si nevzpomínám, proč se ptáte?“

„Protože mě to napadlo s tou blondýnou až potom, co jsem viděl zář luku a šípu. A tak mám podezření, jestli světelný kužel není telepatický tok informací z jiného světa,“ nahodil Marek háček a čekal, jestli se chytne.

„Jako že jsme byli osvíceni shůry a rozsvítilo se nám v kebuli? A začali jsme vidět souvislosti tam, kde jsme je předtím neviděli?“ usmála se.

Nechytila se, asi fakt nic neví, pomyslel si a řekl: „Tak nějak.“

„To je možný,“ potvrdila. „Někdy se až sama divím, co ze mě všechno vypadne, asi mi to našeptává někdo ze shora,“ zasmála se.

„No, ten pocit má víc lidí. Já občas taky,“ usmál se Marek.

„Teprve včera jsem si všiml, že máte podobné jméno s Frau mine,“ zeptal se v naději, jestli se nedozví aspoň nějakou fatální souvislost.

„No jo, to mám, asi jsme příbuzné,“ zasmála se, „zjistila jsem to až když jsem přišla sem.“

Ta určitě nemá o ničem ani páru, pomyslel si Marek. Žije v blažené nevědomosti. Kdybych jí to řek, asi by mi stejně nevěřila, anebo bych jí tím jen ublížil.

„Tak dobrou,“ loučil se Marek s Majkou u brány.

To je dobře, že jsem jí nic neřek, jen bych jí tím ublížil, říkal si v duchu cestou domů.

Druhý den ráno se Marek nečekaně objevil na hradním nádvoří.

„Co vy tady?“ ptala se ho překvapeně Majka.

„Včera jsem se rozloučil s vámi a dneska bych se chtěl rozloučit s kentauřicí. Půjčíte mi klíče?“

„Jistě,“ usmála se.

Marek se zadíval na kentauřici jako na ženu, která zkoušela jeho trpělivost svým dlouhým odmítáním.

„Tys mi dala zabrat,“ řekl s úlevou a přistoupil k ní naposledy s pružinou v prstech.

Pružina silně vibrovala, ale necítil brnění v prstech. Naopak měl příjemné pocity.

„Copak? Vzalas mě na milost? Protože jsem odhalil tvé tajemství a neprozradil ho Majce, abych jí neublížil?“

Vybledlá freska na okamžik zazářila barvami a pak opět vybledla. Tentokrát si byl jistý, že to nebyla halucinace.