Filmová recenze: Pokání

Literatura vkusně natočená, leč kouzla zbavená ...

Rok výroby: 2007

Stát výroby: Velká Británie/Francie

Žánr: romantické drama

Hrají: Keira Knightley, James McAvoy, Saoirse Ronan, Romola Garai, Vanessa Redgrave a a další

Režie: Joe Wright

Pokání – kniha slavného britského spisovatele Iana McEwana ve filmovém přepisu dalšího významného Brita, uznávaného scenáristy a dramatika Christophera Hamptona. Velkoryse rozmáchlá podívaná, zahrnující samá velká témata – velkou lásku, velká protivenství, závažné morální otázky. Zahalena do šarlatového pláště působivé kamery a perfektní hudby, ověnčena Zlatým glóbem směle kráčí vstříc oscarové slávě. Budiž jí to přáno, přesto si nelze nevšimnout, že v několika švech se onen plášť poněkud páře.

Trhliny jsou vlastně už přítomny v samotném příběhu. Vše začíná v polovině 30. let minulého století na jednom honosném rodinném sídle, který obývá rodina Tallisova se dvěma dcerami, Cecilií a Briony. Té je teprve jedenáct a je nadána bezbřehou fantazií, kterou vtěluje do dětsky naivních divadelních her a povídek. Podivuhodné události dusného letního dne a večera vedou k tomu, že Briony ve své touze po dramatičnosti, v nezkrotné obrazotvornosti a snad i v neuvědomělé žárlivosti označí Ceciliina milého, správcova syna Robbieho, za viníka znásilnění svojí nezletilé sestřenice, které ve skutečnosti nespáchal. Toho následně zatknout, uvrhnou do žaláře a z něj rukuje rovnou na frontu druhé světové války. Následuje velice emotivní a tklivá historie, na jejímž konci zestárlá Briony Tallisová, významná spisovatelka, se vyznává televiznímu redaktorovi v rozhovoru ze svého celoživotního pocitu viny, který vložila do svého posledního autobiografického románu. Jedno oko nezůstane suché.

Anebo se dostaví pocit jakéhosi rozčarování, že se tady za hluboký umělecký a katarzní zážitek vydává něco, co jen um autorů předlohy i scénáře zachraňuje od upadnutí do tenat schémat červené knihovny. Literatura a film mají zkrátka trochu jiné zákonitosti, ve světě psaného slova a imaginace se i banálnější obsah snadno upozadí magií vypravěčského umění a strhující, uhrančivé tempo textu lehce zahladí díry v konstruktu. Film, který je především obraz a děj, tohle všechno ale nemilosrdně vyzdvihne a odhalí. V tomto případě odhalil fakt, že se tak trochu počítá s tím, že divák si přišel do kina náležitě se dojmout a příliš nepřemýšlet. Jinak vám bude vrtat hlavou například, jak to, že tak snadno odsoudili člověka bez jediného důkazu, jen na základě svědectví jedenáctileté dívky, notabene když po několika letech je Briony označena za nedůvěryhodnou svědkyni. A chce to dost vůle dojímat se nad osudem páru, který svoji neskonalou lásku započal tentýž den, kdy byl chlapec zatčen. Příběh jejich milostného citu není od počátku budován příliš přesvědčivě, a tak i jeho hloubce je těžké uvěřit. Autoři zřejmě předpokládají, že zafunguje automatismus sentimentality – dva mladí lidé, odtrženi od sebe v rozpuku milostného citu, to přece musí být hluboké a opravdové. A v tomto duchu pokračuje příběh dál, vrší jedno ohmataně romantické klišé za druhým a vrcholí scénou, která oba hlavní hrdiny vrhá do dosti morálně problematického světla a i když se všechno pak ukáže být trochu jinak, stejně divákovi, který nepodlehl rozhodnutí nechat se zaslepit iluzí velkého milostného příběhu, zůstane na jazyku nahořklá chuť rozčarování. A v hlavě otázka, jestli si tihle dva vůbec zaslouží, aby se kvůli nim někdo tak dlouho trápil a kál, a jestli vůbec stojí divákovi za to se nad jejich osudem dojímat.

Jistě, není nikde řečeno, že ústřední milenci musí být vždy výlupky vší ušlechtilosti. Koneckonců taková Kateřina a Heathclif z Větrné hůrky byly postavy spíše negativní než naopak a jak je jejich milostná aféra stále strhující. Problém je však v tom, že mezi Keirou a Jamesem nevznikla dostatečně silná přitažlivost, která by přehlušila příběhové disharmonie. Míček je spíš na straně dámy, McAvoy zvládá svůj part citlivě, utrpení, které mu přivádí mučivé odloučení od jeho životní lásky, ztvárňuje dojímavě a přesvědčivě. Avšak Knightleyová svůj nadějný výkon z Pýchy a předsudku tentokrát zopakovat nedokázala. Možná byla na vině až přílišná snaha dokázat, že je skutečná herečka a ne jen líbezná tvářinka k pomuchlování mužnými piráty a králi. Její Cecilia však vyznívá ploše, spalující, vášnivou, až do bezohlednosti vedenou lásku jí z jejího výrazu zpovykané dcerušky z dobré rodiny v první polovině filmu stěží kdo odečte a v druhé polovině je už jen dost bezvýrazná. V procítěnosti výkonu a schopnosti vyvolat opravdové emoce ji celkem hravě předběhne herecká matadorka Vanessa Redgrave, která má přitom jako Briony seniorka na věrohodné vylíčení celého svého pohnutého života jen pár minut na konci filmu. Jistě v tom sehrává roli množství zkušeností a nesmírná herecká suverenita. Ovšem hlavní představitelku přehrává i mladičká Američanka Saoirse Ronan jako Briony třináctiletá. Ačkoliv nejsem příznivcem nominací dětí na Oscara, v tomto případě souhlasím, že tak mimořádná citlivost a instinktivní umění postihnout a adekvátně vyjádřit subtilní emoce vysoké ocenění plně zaslouží. Spíš než síla vlastního příběhu zarezonuje v duši působivě zvládnutá obrazová stránka, v níž hraje důležitou roli epicky rozmáchlá kamera, pohybující se ve své velkoleposti někdy až na hranici kýče, ovšem to bych tvůrcům příliš nevyčítala, tento způsob snímání k takovému druhu melodramatu prostě patří. A tady jsme u asi nejsilnější složky celého snímku: u hudby Daria Marianelliho. Ta provází diváka téměř nepřetržitě, je podmanivá, v aranžích velmi nápaditá-trik se zapojením zvuku klapek psacího stroje je obzvlášť působivý-, bolestná, odpouštějící a velmi sofistikovaná. Ona především má zásluhu na tom, že Pokání přece jen poněkud vystupuje z řady jemu podobných, romanticko-válečných, „oscarově“ rozmáchlých spektáklů. Jinak ale ilustruje celkem případně známou pravdu o tom, že film, založený na knižní předloze, je ohrožen ztrátou výjimečnosti tím víc, čím víc je výjimečnost předlohy založeno na zrádně unikavé kráse psaného slova.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz