Anti-Happyend

Stalo se mi párkrát, že mi bylo několika čtenářkami naznačeno, že mé povídky jsou příliš neskutečně sladké a skoro vždycky to skončí happyendem. I když jde o opravdové příběhy ze života, vznikl takový dojem asi tím, že jsem většinou ty různé otravně zbytečné okolnosti vynechal a vyzobával jen ty mandličky. Chtěl jsem, aby byl příběh pohodový.

Tentokrát popíši příběh, který mi dal citově zabrat, takže jsem z toho byl „špatnej“ ještě dlouho po rozchodu. Dokonce i dnes po čtyřiceti letech, když si na to vzpomenu, cítím se být ukřivděn.

Dívku, o které bude řeč nazvu třeba Adéla, to jméno jsem si vybral proto, že žádnou Adélu neznám a v celém životě jsem s tímto jménem nikdy nepřišel do styku. Dva roky po rozvodu jsem se s ní seznámil na horách. Byla to láska jako trám, ale vydržela nám pouhých deset měsíců, což je shodou okolností maximální doba po kterou, podle MUDr. Plzáka, trvá období zamilovanosti.

Těch deset měsíců jsme byli skutečně šťastným párem, měli stejné záliby, v zimě hory, vždy tatáž chata a tentýž pokoj číslo 4, v létě Žluté lázně, výlety na motorce pod stan a jinak divadlo a kino. Ke krizi mezi námi došlo někdy koncem ledna, když jsme chtěli opět vyrazit o víkendu na hory do Špindlu. Adéla si najednou usmyslela, že bychom mohli vzít sebou její maminku. Já jsem ihned prohlédl její diplomatický tah, že chce abych se konečně seznámil s její matkou. Adéla byla svobodná pětadvacetiletá žena, která určitě zcela logicky pomýšlela na vdávání, zatímco já měl přímo panickou hrůzu z jakékoliv vazby na rodinu. Byl jsem šťasten, že jsem rozveden. Měl jsem už zkušenost, že jakmile se začne chodit do rodiny, podle pravidla „tumáš kafe, vem si buchtu“, je člověk brzy ztracen.

Proto jsem hned na začátku známosti Adéle zcela nekompromisně řekl: „Já se už ženit nechci a proto, jestli se chceš brzy vdávat, tak se radši na mne moc nevaž, abys tak se mnou zbytečně neztrácela svůj nejatraktivnější čas. Pokud ale spolu budeme chodit, tak chci abychom si byli věrni, jako by se jednalo o manželství, jsem v tomto ohledu dost staromódní.“

Ona to stoprocentně akceptovala, a teď najednou, když jsem odmítl jet s nimi na hory se zapškla a řekla pouze, že mi zavolá po návratu v neděli večer. To se ovšem nestalo a na mé zavolání se ozvala její maminka, která mi vyvětlila, že Adélka si víkend prodloužila do pondělka a bere si den náhradního volna.

To mi bylo sice trochu podivné, ale teprve až když mi po návratu vysvětlila, proč tam zůstala bez maminky o den déle, začal jsem mít pochybnosti o její pravdomluvnosti.

Říkala trotiž, že tam zůstala proto, že bylo tak nádherné počasí, což je v lednu celkem vzácnost a navíc tam byla bezvadná parta lidí. Znal jsem jak ty víkendy na horách vypadají. Každou sobotu jsou chaty natřískané k prasknutí a v neděli večer všechno odjede a zůstane tam jenom několik jedinců, co si vzali dovolenou třeba na více dní. Bývají to většinou manželské páry a starší lidé. Že by jí ten půlden navíc stál za to, poslat maminku samotnou domů, to mě také moc nepřesvědčilo.

„Podívej, Adélko“, řekl jsem jí, „my jsme si hned na začátku naší známosti přece slíbili, že si vždycky všechno řekneme podle pravdy a já jsem dosud neměl nikdy důvod ti nevěřit. Ovšem tomuto tvému vysvětlení věřit při nejlepší vůli nemohu. Pro mne je daleko logičtější, že jsi chtěla mít po odjezdu matky určitou volnost a náš pokojík číslo 4 jen sama pro sebe.“

„Prosím tě, ty si hned v té své fantazii myslíš buhví co“, reagovala podrážděně.

„No, řekni, neodjeli takřka všichni z té bezvadné party v neděli večer a nezůstala jsi tam skoro sama v celé chatě? A byla tvoje maminka nadšená, že s ní nepojedeš domů?“

„Máti to bylo celkem jedno a celé příští dopoledne bylo nádherné sluníčko!“

„Tak jak to, že ses ani trošičku neopálila a naopak máš odřený obličej jako od vousů?“

„Co ty vidíš, to je nesmysl, to - to je opravdu jenom ubohá žárlivost!“

„No, dobrá, nechme toho handrkování“, řekl jsem, „a do pátku si rozmysli jakou novou verzi mi předneseš. Trvám jen na jednom, chci slyšet pravdu. V případě, že mi tu svou pravdu z nějakého důvodu říci nechceš, tak si podáme ruce a rozejdeme se, ano?“

V pátek jsme se sešli na stanici tramvaje č. 21 U Bulhara, já jsem měl pro jistotu sebou její knížku, kterou mi půjčila a když se objevila, ztěží jsem ji poznal. Měla celý obličej odřený a pokrytý malými stroupky.

„Co se ti stalo, Adélko, to vypadá hrozně“, vyhrkl jsem překvapeně.

„To jak jsem bulila už tři dny, já se s tebou přeci nechci rozejít, lásko!“, a slzy opět kanuly.

„Má to snad znamenat, že jsi mi byla nevěrná a teď toho lituješ, Adélko?“

„Ano, bylo to skoro tak, jak jsi to vytušil, ovšem ten muž nebyl z party co odjela, ale byl to jeden zaměstnanec chaty, co jsme ho tam spolu viděli už posledně...“

„Ten střapatej Jarda v holinkách?“, zakroutil jsem nechápavě hlavou.

„Jo, ale vinu na tom máš ty sám! Kdybys byl jel s námi, tak se nic takového nestalo. Já jsem měla na tebe vztek, že se stále vyhýbáš mé matce a chtěla jsem se ti nějak pomstít!“

„To je tedy smutné, Adélko, jinými slovy říkáš, že kdykoliv bychom se o něco pohádali, nebo na něčem se nedohodli, mohli bychom se tomu druhému pomstít nevěrou. A to se mi vůbec nelíbí. Tím by byl totiž náš vztah i do budoucna předprogramován k nezdaru. Moc mě to bolí a mrzí, ale tady ti vracím tvou knížku, měj se dobře - adieu!“

Podala mi tlustou obálku s dopisem: „To si přečti až doma, je toho osm listů a psala jsem to dnes v noci, jsi moje největší životní láska!“ Spěchal jsem honem pryč, aby si nevšimla, že se mi do očí derou slzy...

Teprve dodatečně mi došlo, jak moc jsem měl tu holku rád a trvalo mi to několik měsíců než jsem se z toho vybabral. Půl roku nato mi přišlo její svatební oznámení. I v tom jsem tedy měl správný odhad, že Adéla se chtěla mermomocí vdát.

Na moji telefonickou gratulaci mi řekla jen: „Teď teprve vidím, že jsi nebyl mou největší životní láskou, ale mým největším životním omylem!“

Co bude dál?