knížka: Maják

detektivka, kterou napsala P.D.Jamesová vydalo nakladatelství MOTTO v roce 2006.

Malý ostrov Combe je jen přes sedm kilometrů dlouhý, a táhne se od severovýchodu k jihozápadu. Nejširší je uprostřed, asi tři kilometry a leží u poloostrova Cornwall v Anglii. Od sedmnáctého století je majetkem rodu Holcombů. Bylo to místo s velmi špatnou pověstí, obávané a opředeno pověrami. V šestnáctém století se ostrova zmocnili piráti ze Středomoří, kteří plenili pobřeží jižní Anglie. Chytali tam mladé muže a ženy a prodávali je do otroctví. Zajali jich takhle tisíce a ostrov byl obávaným místem věznění, násilí a mučení. Dodneška jej místní lidé nemají rádi a bylo obtížné na ostrov sehnat služebnictvo. Dneska jsou zaměstnanci vybíráni z řad přistěhovalců, kteří o historii ostrova nic nevědí.

Ostrov je pro veřejnost nepřístupný, vládnou zde zvláštní pravidla, na jejichž dodržování dohlíží majitelka ostrova– paní Emily Holcombeová a návštěvy z řad vysoce postavených osob vychutnávají klid a jistotu soukromí, které jeho majitelka poskytuje.

Jeden z hostů, známý romanopisec Nathan Oliver, který na ostrov přijel v doprovodu své dcery a svého tajemníka načerpat sil a dopsat knihu, je jednoho rána nalezen mrtev. Okolnosti jeho smrti jsou velmi nejasné. Jako spisovatel byl Nathan Oliver ve svých 68 letech velmi uznávaným, ale v soukromí to byl člověk nesnášenlivý, náladový a velmi komplikovaný.

Aby nedošlo k pochybnostem a negativní publicitě jak ostrova, tak smrti spisovatele, byl na ostrov vyslán komander Adam Dalgliesh , policejní důstojník z Nového Scotland Yardu a jeho dva členové oddělení.

Smrt Nathana Olivera se jeví jako sebevražda, ale již po prvním ohledání vyšetřovatelé zjišťují, že jde pravděpodobně o vraždu. Protože na ostrově je velmi málo osob, zdá se, že nebude problém najít pachatele. Když se zdá, že je otázkou hodin, kdy bude vrah usvědčen, je komander Dalgliesh nakažen velmi nebezpečným virem SARS.

Vyšetřování pokračuje a žádnému z hostů ostrova není příjemné, že policie zjišťuje informace o jejich soukromí, staré i více než několik desítek let. Než je vrah nalezen a je mu dokázána vina, dochází na ostrově k další vraždě, která je velmi brutální a přináší strach a obavy pro všechny obyvatele ostrova.

Nikdo netuší, že zlo má kořeny v události, která se stala na ostrově před dávnými lety, ale teprve nyní nastává čas, kdy má být potrestána.

O autorce:

Phyllis Dorothy Jamesová se narodila v roce 1920 (Oxford, Velká Británie) v rodině celníka jako nejstarší ze tří dětí. Studovala na Cambridgské dívčí střední škole, ze které odešla a nikdy nezískala žádné další vzdělání. V devatenácti letech se provdala za lékaře a má dvě dcery. Po smrti svého manžela pracovala jako úřednice v nemocnici, poté pracovala jako ředitelka kriminální policie britského ministeria vnitra. Svoji první knihu – román Zahalte ji tvář vydala v roce 1962. Vytvořila postavu vyšetřovatele Adama Dalglieshe a většinu knih svým dějem zasadila na anglický venkov.

Sama autorka říká, že píše nejdříve román a potom detektivku, ale čtenář zjišťuje, že je to spojení jak románu, tak detektivky.

Baronka Phyllis Dorthy Jamesová je považována za první dámu britské detektivky. Za své knihy získala mnoho ocenění několik knih bylo i zfilmováno.

Dnes tato spisovatelka žije sama jen ve společnosti svých koček v Londýně.

Z pera této autorky vzešly knihy: Vraždy podle návodu, Případ pro psychiatra, Vím, že jsi vrah, Povolání pro ženu nevhodné, Zahalte ji tvář, Černá věž, Já si tě najdu, Pachuť smrti, Rubáš pro slavíka, Smrt kriminalisty, Smrt v sutaně, Vraždy v nakladatelství, Z příčin nikoli přirozených, Plány a touhy, Přicházím tě zabít, Země prázdných domů (scifi), Život nejsou jen vraždy.

Ukázka z knihy

Maycroft pohlédl na Dalglieshe. „Byly zevnitř zavřené na závoru. Jak jsem vysvětlil panu Dalglieshovi, klíč k nim původně byl, ale už před lety se ztratil.“

„Neslyšel jste, jak zapadá závora?“ zeptal se Dalgliesh.

„Neslyšel jsem nic. Zaklepal jsem na dveře, jak nejsilněji to šlo, ale nikdo se neozval.“

„Neobešel jste maják?“

„To mě nenapadlo. Stejně by to nemělo smysl. Nejdřív jsem si pomyslel, že pan Oliver přišel, zjistil, že je maják zavřený, a šel pro klíč. Další možnosti byly, že se se mnou nechtěl setkat, nebo že můj vzkaz nedostal.“

„Kdyby mi bylo tak dobře, abych mohl na večeři, domluvil bych si ji s panem Oliverem přímo. Řekli mi, že tam bude. Místo toho jsem mu napsal dopis. Když přijela mladá žena s polévkou a whisky, dal jsem jí ho a požádal, aby ho doručila. Přijela v bugině a byl jsem ve dveřích, když si dopis dávala do koženého váčku s nápisem Pošta u přístrojové desky. Řekla mi, že ho osobně doručí panu Oliverovi do Peregrine Cottage.“

Dalgliesh neřekl, že u mrtvého se žádný dopis nenašel. Zeptal se: „Napsal jste mu, že by schůzka měla být tajná?“

Speidel vyloudil sarkastický úsměv, který přerušil další, tentokrát kratší záchvat kašle. „Nenapsal jsem, Po přečtení spalte nebo snězte. Žádná taková školácká hra na spiklence. Napsal jsem mu prostě, že jde o soukromou věc, důležitou pro nás oba, o níž bych s ním chtěl mluvit.“

„Nepamatujete si přesné znění?“ zeptal se Dalgliesh.

„Ovšem. Psal jsem to včera před tou mladou ženou, je to Millie, ne?, která přijela s proviantem, o nějž jsem požádal. Není to ani dvacet čtyři hodin. Vzal jsem list obyčejného bílého papíru a nadepsal ten vzkaz jménem a telefonním číslem mého domu, hodinou a datem. Napsal jsem, že se omlouvám ta to, že ho ruším v jeho samotě, ale že jde o věc pro mě velmi důležitou, která by mohla zajímat i jeho, a že bych si o ní chtěl promluvit v soukromí. A jestli by na mne nemohl počkat v majáku nazítří ráno v osm hodin. Pokud by se mu to nehodilo, že bych byl rád, kdyby mohl zavolat do Shearwater Cottage, abychom si domluvili jinou dobu.“

„Napsal jste ten čas – osm hodin – slovy, nebo číslicemi?“

„Slovy. Když jsem zjistil, že je maják zavřený, napadalo mě, že ta mladá žena třeba zapomněla vzkaz doručit, ale celkem mi to nedělalo starost. Pan Oliver i já jsme byli na ostrově. Těžko mi mohl utéct.“

Ta věta, pronesená téměř mimoděk, byla přesto nečekaná a možná podstatná, pomyslel si Dalgliesh. Nastalo ticho. Dalgliesh se posléze zeptal: „Byla ta obálka zalepená?“

„Ne, nebyla zalepená, ale chlopeň byla zastrčená dovnitř. Normálně se obálky nezalepují, když se doručují osobně. U vás to není zvykem? Vzkaz se dá ovšem přečíst, ale mě nenapadlo, že by to někdo udělal. Důvěrná byla ta záležitost, o které jsem s ním chtěl mluvit, ne sám fakt, že se sejdeme.“

„A co potom?“ Dalgliesh mluvil tak jemně, jako by vyslýchal zranitelné dítě.

„Pak jsem se rozhodl podívat se, je-li pan Oliver u sebe v domku. Zeptal jsem se hospodyně, kde bydlí, když jsem přijel. Vydal jsem se tam, ale po cestě jsem si to rozmyslel. Nebylo mi dobře a tak jsem se rozhodl, že bude moudřejší odložit to setkání, až mi bude líp. Nespěchalo to. Jak jsem říkal, těžko se našemu setkání mohl vyhnout. Ale rozhodl jsem se, že se vrátím domů po cestě kolem majáku a naposled ho zkontroluju. Tentokrát byly dveře pootevřené. Strčil jsem do nich, vyšel do prvních dvou pater a volal jsem. Nikdo nereagoval.“

„Nevyšel jste až nahoru na maják“

„Nemělo to smysl a padla na mě únava. Začal mně sužovat kašel. Uvědomil jsem si, že jsem toho nachodil až moc.“

A teď, pomyslel si Dalgliesh, ta základní otázka. Pečlivě promýšlel slova, která použije.