Podmokly nad Berounkou, místo nálezu jednoho z největších zlatých pokladu v Evropě

V letošním roce uplyne 253 let od nálezu našeho největšího zlatého pokladu. Na první pohled se Podmokly nad Berounkou, tato nevelká obec na Rakovnicku ležící přibližně 10 km severozápadně od Zbirohu, nejeví jako nějaký významný turistický cíl, vždyť mnoha turistickým průvodcům nestojí ani za zmínku. Podmokly nad Berounkou však rozhodně stojí za vaši návštěvu, neboť v roce 1771 zde došlo k nálezu jednoho z největších zlatých pokladů v Evropě. Byly to keltské mince zvané duhovky. Jistě si teď položíte otázku, proč se nazývají právě duhovky? Bývaly totiž většinou nalezeny na polích po dešti a tehdejší lidé věřili, že v místech kde se duha dotkla země, vznikly zlaté mince, duhovky. A teď se zase vraťme zpátky k pokladu.

Dne 12. června roku 1771 zemědělský nádeník Janota u rozvodněného podmokelského potoka nalezl spoustu žlutých valounků s podivnými obrazci. Janota byl prostý, chudý člověk, zlato nikdy neviděl, a proto se domníval, že našel nějaké mosazné knoflíky a odnesl je dětem na hraní. Těchto „mosazných knoflíků“ si povšiml jistý židovský obchodník a od dětí je za směšnou cenu jednoho krejcaru za kus odkoupil. Záhy se mezi zdejšími lidmi roznesla zpráva, že bylo objeveno zlato, a každý kdo mohl, běžel za ves nasbírat si zlaťáky, kterých se zde nalézalo veliké množství. Poněvadž chudí venkované neznali cenu zlata a k nálezu došlo v době velkého hladomoru, platili mlynářům zlaťákem za hrst mouky a taky ve zdejší šenkovně byla „taxa“ jeden zlaťák za doušek kořalky.

Poklad keltských zlatých mincí z Podmokly (okr. Rokycany, Čechy). Většina nálezů skončila v roce 1772 jako materiál pro zlaté mince. laténské kultury. Keltové, Výstava v Národním muzeu v Praze / Zdeněk Kratochvíl, Wikimedia Commons, Public domain

V Podmoklech nad Berounkou bylo nalezeno okolo sedmi tisíc zlatých mincí

O nálezu zlata se zanedlouho dozvěděl i majitel panství, kníže Karel Egon Fürstenberk, který poslal do vsi své úředníky, aby zlato zase pěkně sesbírali a pak mu je odevzdali. Když nepomohly domluvy, byly v příbytcích venkovanů prováděny prohlídky, a někdy teprve karabáč drábů nebo pobyt v hladomorně na hradě Křivoklátu přiměl „neposlušné poddané“ k vydání zlatých mincí. Ve vsi se taky naplno projevily ošklivé lidské vlastnosti, závist, nenávist a udavačství některých venkovanů a tak drábi šli do některých chalup „takzvaně najisto.“ Knížecí úředníci taky důkladně prozkoumali zdejší potok a nalezli zdroj pokladu, bronzový kotel s velkým množstvím duhovek. Celkem bylo nalezeno okolo sedmi tisíc zlatých mincí o váze přibližně 50 kg. Historická a numismatická cena pokladu se dá jen velmi těžko odhadnout, ale činila by nejméně několik set miliónů korun.

Tento poklad již neexistuje a to je velká škoda. Zlatý poklad by byl totiž ozdobou sbírek každého muzea, a chodili by jej obdivovat mnozí naši i zahraniční turisté.

Velká většina zlatých keltských mincí byla roztavena. Ze zlata pak byly vyraženy dukáty císařovny Marie Terezie a taky dukáty s erbem knížete Karla Egona Fürstenberka. Z původního pokladu se zachovalo asi 20 keltských zlatých mincí, které jsou uloženy v Národním muzeu v Praze, a údajně i několik těchto mincí se nachází v muzejních sbírkách v zahraničí.

Historici mají za to, že zlaté mince byly keltským zlatým pokladem

Historici mají za to, že poklad nevlastnil nějaký bohatý keltský kupec, ale jednalo se nejspíše o „keltský státní poklad“, který byl uschován v době nebezpečí ze strany Germánů nebo snad Římanů. Lidé, kteří poklad uschovali, pak přišli o život snad ve válce anebo za jiných okolností, a tak byl zlatý poklad objeven až přibližně za dva tisíce let.

Turisté u podmokelského potoka bezděčně bloudí očima po zemi, co kdyby se přece jen náhodou v trávě zaleskla zlatá keltská duhovka? Místo nálezu pokladu je označeno. Přibližně 1 km severovýchodně od Podmokel nad Berounkou, ve stráni nad podmokelským potokem stojí schůdky, dřevěná ohrádka a v ní skromný pomníček s letopočtem 1771, který připomíná nález jednoho z největších zlatých pokladů v Evropě.

napsal Jiří Glet

zdroj: Jiří Glet, databook.cz/glet-jiri