Nejstarší sochařská škola v Evropě slaví výročí. Připomíná ho výstavou

Hořice v Podkrkonoší jsou město, které mají mnozí z nás spojeno s Hořickými trubičkami, motorističtí fanoušci s motocyklovým závodem 300 zatáček Gustava Havla. Jen někteří ale ví, že ve městě je jedna z nejstarších kamenosochařských škol v zemi.

Důvod, proč je ve městě tak specifická škola, je prostý. Přímo v Hořicích a jejich bezprostředním okolí je několik lomů s velmi kvalitním pískovcem, který se zde těží už po staletí. Svá díla z něho tesali i takoví umělci, jako byl barokní mistr Matyáš Bernard Braun, nebo později Jiří František Pacák. 

Ve druhé polovině 19. století došlo k nebývalé konjunktuře těžby a zpracování pískovce těženého v lomech. Tato konjunktura s sebou přinesla i zájem o uměleckou tvorbu a poptávku po umělcích, kteří by byli schopni poptávku uspokojit. V letošním roce máme díky tomu možnost připomenout si 140. výročí od založení hořické Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické. 

Hořická sochařská škola je jednou z našich nejstarších uměleckých škol. Byla zřízena v roce 1884. Tato významná instituce ovlivnila nejen řady svých absolventů a absolventek, ale celé město Hořice. Podpořila rozvoj místní tradice kamenosochařství, která proměnila veřejný prostor města. Škola do značné míry spolu ovlivnila české kulturní prostředí, zejména jako přirozené centrum uměleckého vzdělávání,“ uvádí Ladislav Jezbera, pedagog a vedoucí oboru Sochařství.

V letošním roce probíhají oslavy 140 let od založení. „Obor sochařství se zde vyučuje nejdéle v Evropě. Pohnutky k jejímu založení vyvstaly jako reakce na situaci v druhé polovině 19. století, v nebývalé konjunktuře těžby a zpracování pískovce těženého v lomech přímo v Hořicích a jejich bezprostředním okolí. Místo založení je zároveň dáno bohatou sochařskou a kamenickou tradicí regionu sahající do období barokního slohu a navazující na velikány, jakými byli Matyáš Bernard Braun a Jiří František Pacák,“ uvádí Ladislav Jezbera, pedagog a vedoucí oboru Sochařství.

To dokládá jmény hořických absolventů a později významných umělců: Quido Kocián (1874–1928), Bohumil Kafka (1878–1942), Jan Štursa (1880–1925), Otakar Kubín (1883–1969), Karla Vobišová Žáková (1887–1961), Zdeněk Pešánek (1896–1965), Josef Wagner (1901–1957). Ze současných sochařů a zároveň profesorů sochařství studovali v Hořicích například Kurt Gebauer (1941), nebo Jindřich Zeithamml (1949).

Střední uměleckoprůmyslová škola sochařská a kamenická v současnosti vyučuje tři umělecké obory: Sochařství, Restaurátorství, Malbu a dva obory zaměřené technicky, Geotechnika a stavební obor Stavitelství a architektura. O studium na SUPŠSK je v posledních letech vzrůstající zájem.

„Pro výuku na škole je zásadní, že zde působí umělci, kteří aktivně tvoří a jsou zastoupeni na důležitých výstavách a ve sbírkách velkých galerií,“ říká o kvalitě výuky na škole Petra Zachovalová, ředitelka Městského muzea a galerie v Hořicích, které si výročí připomíná ve své Galerii plastik. 

Ve spolupráci s kurátorkou Ivou Mladičovou byla připravena výstava TO, CO ZBYLO absolventů a absolventek sochařské a kamenické školy Kryštofa Kaplana, Markéty Korečkové, Štěpána Málka, Lenky Melkusové a Petra Stibrala. Výstava potrvá do 14. července tohoto roku. Jejím hlavním záměrem je zviditelnění existence uměleckého, pedagogického či obecně hodnotového odkazu nabytého studiem na této škole.

Součástí výstavy jsou i videozáznamy komentářů všech vystavujících. Uvádějí v nich vlastní očekávání při vstupu na SUPŠSK a hodnotí jejich naplnění. Přibližují i atmosféru dnešního stavu školy, a to díky výpovědím některých současných pedagogů – LADISLAVA JEZBERY, MARTINY HOZOVÉ a JANA POSPÍŠILA, – všichni jsou i jejími dřívějšími absolventy. Vystavující často připomínají poměrně úzké zaměření dobové výuky na řemeslnou dovednost, a právě uvedení pedagogové se již řadu let pokouší vnést do výukového konceptu především uměleckou rovinu.

Autor: Jan Švéda

Zdroj: www.muzeum.horice.org, www.galerie.horice.org

Foto: Jan Švéda