Se změnou práce přišla nejen manželova rezignace na společenský život, ale také ignorace potřeb rodiny, píše Jana

Dlouho se zdálo, že s manželem máme společný náhled na život. Přáli jsme si děti, dům, určité zajištění a celkovou spokojenost. Na té jsme také dlouho pracovali a docílili jsme jí. Žili jsme si hezky a vzájemný soulad nebyl problém. U prvního dítěte jsme prožívali velmi šťastné období a manžel byl vždy vzorný partner i otec. Doplňovali jsme se a měli jsme také společné zájmy. I s malým dítětem nebyl problém vyrazit například čas od času do společnosti. Babička pohlídala dítě a my jsme ruku v ruce vyrazili.

Během šťastného vztahu jsme si časem, jak už to tak bývá, vzali také hypotéku na dům. Manžel měl skvělé místo v prestižní firmě a rodina absolutně nestrádala. Muž s námi trávil čas, podnikali jsme výlety a rádi jsme byli všichni spolu. Jenže dítko je dnes již školou povinné a s příchodem druhého potomka nastal v našem životě totální zlom. Manžel na vše bezezbytku rezignoval a sobecky kouká jen na sebe.

ilustrační foto / Freepik

Onen veletoč nenastal ihned po narození druhého dítěte. Vše přišlo až časem. Dnes je mladšímu dítěti rok a já už nevím kudy kam. Problém je v tom, že můj manžel se v práci nechtěl nadále stresovat, a tak ji zkrátka změnil. Nyní nepůsobí na žádné vedoucí pozici a je zcela osvobozen od jakéhokoliv rozhodování. Má úplně čistou hlavu, žádnou zodpovědnost, žádné nervy a pohodu. To mu samozřejmě vyhovuje a přesně proto svou práci i změnil. Jelikož jsem při něm vždy stála, snažím se o totéž i teď. Upřímně mě těší, že mu v práci již nic nedrásá nervy a že má klid, ale to vše je vykoupeno výrazně nižším platem a celkovým zpohodlněním.

Vzhledem k tomu, že jsem na mateřské, nemám moc možností, jak věci změnit. Do práce jít nemůžu a upřímně řečeno si ani nemyslím, že by odcházení od ročního dítěte byla ta správná cesta. Můj muž, který byl ještě donedávna živitelem rodiny, ke kterému jsem vzhlížela, dnes její potřeby zcela ignoruje.  A to jak ty finanční, tak emoční i celkově vztahové.

Například dětem nově věnuje jen nezbytně nutný čas. Víc ani náhodou. Totéž jakékoliv společné zájmy, které jsem v souvislosti s ním znala. I ty jsou minulostí. A společenský život? Tak na ten můj muž rezignoval na sto procent. Vždy argumentuje tím, že lidí má za celý den v práci dost, a tak nikam do společnosti rozhodně chodit nebude. Naše společné vycházky, které byly vždy tak hezké a které náš vztah posilovaly, jsou asi také nenávratně pryč.

Když se o téhle změně, která se mi vůbec nelíbí, snažím s mužem mluvit, je podrážděný a odmítá jakoukoliv diskusi. Několikrát mi pouze zopakoval, že on je takto spokojený, konečně si prý oddechnul a má po dlouhé době zase čas pouze sám na sebe. Člověk, a už vůbec ne otec od rodiny, ale nežije pouze sám za sebe. Nelze donekonečna přehlížet, že s jeho nižším příjmem se rapidně snížila i naše úroveň kvality rodinného života. O té vztahové už pak snad ani raději nemluvit.

Jsem v koncích a nevím, co si s manželem počít. O problémech komunikovat nechce, měnit nic nechce, naslouchat mi nechce, svěřit se mi detailně také nechce a o společném směřování mluvit také nechce. Sice jsem normálně optimista, ale v souvislosti s naším problémem moc východisek nevidím.

Jana. 38 let

K příběhu se vyjádřila Mgr. Kateřina Zachová, která se věnuje terapeutické práci a seberozvojové metodě

Z příběhu paní Jany nejvíce vnímám její rozladění nad tím, že „již věci nejsou, jak bývaly“. A tomu i rozumím. Pokud totiž člověk vidí věci tak, že „rodina absolutně nestrádala“, je pocit nespokojenosti, pokud dojde ke změně, zcela logický. Tuším však, že manžel paní Jany v nějakém ohledu s nastaveným fungováním spokojený nebyl. Proto také změnil pracovní místo i způsob trávení volného času. Největší úskalí ale vidím v tom, že manžel paní Jany nejeví zájem o bližší komunikaci. Dovedu si přestavit, že situace, ve které se manžel nacházel, byla pro něj psychicky velmi zatěžující (vysoká míra tlaku a odpovědnosti v práci, kterou ne každý nutně musí být schopen dlouhodobě snášet), a pak je zcela logické, že musí podniknout takové kroky, aby ochránil svoje zdraví (například změnit zaměstnání, nebo věnovat více času sám sobě). Na to máme pochopitelně každý z nás právo a dokonce je naší vlastní odpovědností každého z nás pečovat o svoje zdraví. V páru je však nutné o svém vnímání situace náležitě otevřeně a zrale hovořit. Otevřeně a zrale znamená s respektem, že moje vidění věcí je moje vidění a že druhý může mít vidění věcí jiné. A ne nutně horší nebo špatné. Prostě jiné. Oboje je stejně relevantní, i když třeba rozdílné, a je třeba, pokud chceme být nadále spolu, najít společnou řeč. Základní pravidlo takové debaty spočívá v tom, že je třeba hovořit bez nátlaku, bez výčitek, bez obviňování, bez nároku na okamžitou reakci a je nutné hovořit nikoli o druhém, jaký je (např. „jsi sobecký“), ale o tom, jak se v dané situaci cítí ten, kdo hovoří (např.: „jsem teď z téhle situace smutná, nebaví mě to, cítím se sama“). Jen takové vyjádření totiž druhá strana může vnímat jako informaci, se kterou může pracovat, a nikoli jako útok, proti kterému je nutné se bránit (útěkem, útokem či nereagováním). Paní Janě bych doporučila, aby se šla poradit s odborníkem, jakým způsobem by ona mohla zavést s manželem řeč, aby mohl slyšet a vnímat, co se mu snaží sdělit.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.